úterý 31. května 2016

PŘEČTENO V DUBNU A V KVĚTNU: UŽ NIKDY MI NEBERTE KNÍŽKU!

A tak jednou musely přijít ty dlouho očekávané měsíce ukončující mou hvězdnou španělskou kariéru. Jinými slovy - maturita. Kamarádka naprosto přesně vystihla minulé týdny komentářem: Bookaholic must wait. Bylo to hrozné, ale... To bych asi doopravdy umřela, kdybych nepřečetla ani jednu knihu!!!


KRYCÍ JMÉNO VERITY

Román z období 2. světové války Krycí jméno Verity vypráví příběh anglické pilotky a její kamarádky špionky, kterou na území Francie zatknou Němci. První část knihy je psána z pohledu špionky formou výpovědi. Popisuje svůj život, jak poznala Maddie, vstup do armády, jak a proč se stala právě špionkou a co vlastně zapříčinilo, že skončila zatčena. Druhou část vypráví pilotka. Je to román o válce, ale zejména o přátelství, zradě a věrnosti.

Já dlouho nevěděla, jestli si knihu přečíst. Zaprvé mi přijde, že je už napsáno mnoho válečných románů, a bála jsem se, že tento bude jen další z mnoha. A zadruhé ho vydalo CooBoo. Já proti tomuto nakladatelství nic nemám a nechci, aby to tak vyznělo, ale za poslední rok mě mnoho jejich knih zklamalo. Mám pocit, že pomalu vyrůstám z knih pro teenagery :)

Mně se Krycí jméno Verity nelíbilo. Příběh byl jednoduchý, předvídatelný a evidentně vymyšlený. Číst většinu knížky bylo skoro utrpení. Nebavilo mě to a chvílemi jsem se i chytala za hlavu. Ale ten konec! Na posledních padesáti stránkách se vše vysvětlí, spojí dohromady a... Posledních pár kapitol je zkrátka skvělých. Strašně moc bych vám chtěla povědět o tom nejlepším okamžiku celé knihy, projevení věrnosti v celé své vražedné kráse, ale nechci vám toho moc prozradit, takže se musíte spokojit s tím, co jsem vám už pověděla. Vážně lituji, že taková není kniha celá! Takže, pokud už knihu čtete, nebo si ji mermomocí přečíst chcete, určitě vydržte až do konce!



Přijde mi, že se poslední dobou s beletrizovanými válečnými romány (či jak to jinak nazvat) roztrhl pytel. Uznávám, že je to vděčné téma plné možností, nicméně mám pocit, že někteří autoři (a že na ně mám poslední dobou asi štěstí) ten potenciál tématu nevyužívají dostatečně. A pak se mi ty knížky nelíbí a jsem z toho smutná...

S tímto tvrzením souvisí i JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME.

Další román z období 2. světové války, tentokrát z Německa a Francie a pro změnu ověnčený Pulitzerovou cenou, krásnou obálkou a mediální bublinou. 

Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky.
(Databáze knih)

Bohužel mě kniha nijak zvlášť neuchvátila. Mrzí mě to a nevím, proč to tak je. Příběh mi přišel zajímavý, Anthony Doerr nepíše špatně. Moc se mi líbilo, že jedna hlavní postava je slepá - to je skvělý a originální nápad. Tedy ne že bych jí to přála... Ale pro knižní účely to bylo parádní! Co mi v knize ale chybělo nejvíce, je TO. To NĚCO, co by ve mě znělo ještě dlouho po dočtení. Možná si za to můžu sama, jelikož z nějakého důvodu teď čtu jednu válečnou knihu za druhou a je to všechno tak deprimující, že jsem z toho úplně celá zdeprimovaná, a tak tenhle příběh na mě nemá až takový účinek. Nicméně ano, čekala jsem mnohem víc.

Více se o knize rozepisuji v recenzi.



Přečetla jsem i něco k maturitě. 

Drama PYGMALIÓN jsem viděla dvakrát v divadle a pokaždé jsem se skvěle bavila. To samé platilo i o knížce.

Jednoho náhodného, normálního, deštivého večera kdesi na londýnském náměstí se potkávají Freddy, jeho sestra, matka, chudá květinářka Líza Doolitelová, fonetik a jazykovědec pan Higgins a jeho velký obdivovatel plukovník Pickering. Profesor tvrdí, že pozná podle přízvuku s přesností na pět mílí, v Londýně na dvě, odkud kdokoliv pochází. A také to, že z kterékoli chudé holky udělá za tři měsíce vznešenou dámu. Plukovník mu nevěří, vsadí se, a tak započne celý divoký a vtipný příběh přeměny Lízy Doolitelové v dámu. Podaří se to? Dokáže se Líza vyhrabat z chudoby jen tím, že radikálně změní svoji mluvu? A je na konci nějaký milostný happy end? Přeci jen svobodných mužů je v příběhu hned několik...

Jak jsem již naznačila, tento příběh mám velice ráda. Je to jedna z nejznámějších klasických komedií, nadčasový příběh, který snad žádnou bránici nenechá v klidu. Já osobně doporučuji nějaké divadelní zpracování, já viděla v plzeňském divadle verzi s Martinem Stránským, Jakubem Zindulkou a Markétou Frösslovou a i při čtení jsem si vybavovala konkrétní scény.

Kniha je napsaná dialogy a mnohými, velice konkrétními scénickými poznámkami. Osobně jsem měla zpočátku problém se čtením nespisovného jazyka - chyběly tam i poloviny slov a musela jsem si tyto pasáže číst nahlas (a Frösslové jsem se nevyrovnala ani zdaleka). Na druhou stranu oproti divadlu vidím velikou výhodu knihy v lepším ukončení v podobě prozaického epilogu. Skončilo to úplně jinak, než jsem si podle divadelního představení myslela!
Zbytek tohoto příběhu není zapotřebí předvádět dramatickým jednáním, a vlastně by se ani odvyprávět nemusel, kdyby naše představivost nebyla tak oslabená lenivou závislostí na snadno dostupném konfekčním zboží v onom vetešnictví, kam si Romantika chodí pro "šťastné konce", které žádnému slušnému příběhu nakonec nesluší.  


Následující a poslední maturitní knihou byl ČERNÝ OBELISK. Původně jsem ho v kánonu ani neměla, ale 31. března (poslední den, kdy byla možná úprava seznamu knih) jsem jej tam přidala. A to z naprosto marnivého důvodu! Chtěla jsem zvýšit šanci, že si vytáhnu dílo od Remarqua a budu moct zkoušejícím říct, že autor byl během svého života účetní, agent se hřbitovními náhrobky nebo varhaník. Strašně se mi líbí, že někdo zastával práci agenta se hřbitovními náhrobky :D

Na knihu jsem se moc těšila, zejména po první přečtené knize tohoto autora Na západní frontě klid. To je má úplně snad nejzamilovanější kniha na světě a doufala jsem, že Černý obelisk naváže v podobném duchu. Bohužel.

První problém nastal hned na prvních stránkách, kdy jsem se nemohla začíst, ať jsem dělala, co jsem dělala. Žádný děj, jen filozoficko-křesťanské žvásty a dedukce. Příběh je zasazen do Německa v roce 1923, hlavní hrdina se vyrovnává se zažitými válečnými hrůzami, prodejem náhrobků a hyperinflací. A moc mu to upřímně nejde. 
Zkrátka a dobře, když člověk věří úmrtním oznámením, má dojem, že byla země obydlena hordou andělů bez křídel, o jejichž existenci neměl nikdo tušení. Nic se tu nevyskytuje tak často jako láska, která v životě existuje tak zřídkakdy v čisté formě, ve smrti však září odevšad. 
Kniha mi nepřišla vůbec čtivá, většinu stránek zabírají úvahy na téma Proč já? a Sakra, existuje teda Bůh, nebo ne?. Dokonce se mi nepodařilo ani knihu dočíst, byla jsem v polovině a následující den maturovala, a tak jsem provedla něco strašného a přečetla jsem si na internetu, jak příběh skončí. Pokud se to tak dá nazvat. Malý spoiler - nestane se tam totiž vůbec nic... 

Tato kniha pro mě tedy byla naprostým zklamáním a poslední kniha s válečnou tématikou na hodně dlouhou dobu, protože od ledna už nečtu snad nic jiného...



Poslední přečtenou knihou v květnu byla Zeď vzpomínek. Tuto knihu jsem dostala od Martinusu, děkuji mockrát, akorát přišla tak trochu nešťastně přesně v den, kdy jsem psala comentario, tedy v půlce dubna, tedy v době, kdy se mi to hodilo úplně nejméně. A tak musela počkat, za to se omlouvám. 

Druhá kniha vydaná v češtině od Anthonyho Doerra, tentokrát povídková. Postupně jsem se prokousala sedmi různými povídkami, sedmi různými světy, které na první pohled nic nespojovalo. Na ten druhý hned několik věcí.

A víte co? Nechte se překvapit! Za pár dní vyjde právoplatná recenze, kde vše rozeberu podrobněji. Zatím jen řeknu, že hodně záleželo na povídce a že když koukám na knihu jako na celek, žádná velká sláva to teda nebyla...



Tak, to byla knižní stránka mých posledních dvou měsíců. Knih nakonec nebylo až tak málo - moje tetička mi řekla, že ona nepřečte tolik knih jako já, když nečtu, ani za rok -, ale většinu knížek jsem přečetla ještě na začátku dubna a v květnu jsem doopravdy skoro nečetla. Už se těším, jak za pár týdnů budu mít i po přijímačkách na vysokou a začnou mi doopravdické prázdniny. Sice budu mít také strašně málo času na čtení, ale bude to takové to skutečné letní čtení.

Moc doufám, že vy jste toho stihli přečíst mnohem víc a že se vám přečtené knihy líbily více než mně ty mé. A snad ještě více doufám, že v červnu se dostanu i k něčemu jinému než k modelovým otázkám na přijímačky (dělám si srandu, určitě se dostanu i normálním knížkám :) ).

Mějte se krásně, užívejte si sluníčka a hlavně toho, že ještě není vedro na padnutí!
V.

5 komentářů:

  1. Pár knížek si chci přečíst, hlavně Světla a Zeď vzpomínek. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Já se chystám na Krycí jméno Verity, určitě si ji musím přečíst. http://kniho.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  3. Já pokračuju ve válečném tažení s Lustigem: Colette... a pořád se mi ve vzpomínkách navíc vrací do mysli tenkoknížka, kterou mi kdysi doporučila a dala moje prababička: Řekni, že je ti šestnáct.. někde ji tu mam, že bych si ji po letech zase přečetla?

    OdpovědětVymazat
  4. Zeď vzpomínek se mi moc líbila, i když běžně povídky nijak nevyhledávám. Jsou světla.... a Černý obelisk na mě doma také čekají. Remarqua jsem zatím nečetla, tak jsem zvědavá, jak mě jeho styl osloví. Mám pocit, že buď ho lidé milují a nebo naopak a nic mezi tím není. Tak uvidím :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já mám pocit, že jsem u Remarquea přesně uprostřed :D Jednu knížku miluju, druhou nenávidím...
      Děkuji za komentář.
      V.

      Vymazat