čtvrtek 28. dubna 2016

JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME - ZKLAMÁNÍ NA STOVKÁCH STRÁNEK

Slyšela jsem z několika stran, že Jsou světla, která nevidíme je krásná knížka, taková ta, kterou při čtení nepustíte a co vás po dočtení zasáhne. To podporuje i fakt, že má krásnou obálku a Pulitzerovu cenu. Připočtěte tloušťku a vyjde vám několik krásných dní s příběhem Wernera a Marie-Laure. Nebo ne?



Marie-Laure je francouzská holčička, která ve svých šesti letech oslepla. Její otec se jí snažil pomoct mnoha způsoby. Aby se v Paříži neztratila, vyřezal jí model jejich čtvrti - každý dům, každou lavičku, strom i kanál. Bral k sobě do práce, do muzea, kde se zamilovala do mořských šneků. Ale kvůli válce museli utéct do malého pobřežního městečka Saint-Malo za strýcem.

Werner je německý kluk, který přišel o oba rodiče. O něj a jeho sestru se stará Frau Elena. Werner má předem danou budoucnost, ze které není úniku - až mu bude patnáct let, nastoupí do uhelných dolů jako všichni chlapci a muži z města. Jednoho dne našel staré, rozbité rádio, které opravil, a každý večer tajně poslouchal, třeba i naučný pořad o přírodních vědách pro děti. To změnilo jeho život. Chtěl se učit, chtěl poznávat a vymýšlet. Měl štěstí - jeho talentu si všimli na vyšších pozicích a on nastoupil do školy. Za války se z něj stal voják ve zvláštní jednotce.

Tyto dva příběhy se v knize vzájemně proplétají, splétají, rozdělují a zase spojují. Je zajímavé, že to jsou vlastně příběhy nepřátel - německého vojáka a francouzské civilistky. Děj se odehrává za 2. světové války a je inspirovaný skutečnými událostmi.

Autor Anthony Doerr je současný americký spisovatel. Jsou světla, která nevidíme je jeho druhý román, nicméně zatím nejúspěšnější. Na začátku roku 2016 vyšla v českém překladu povídková kniha Zeď vzpomínek a připravuje se vydání i další jeho knihy - Sběratel mušlí.

Bohužel mě kniha nijak zvlášť neuchvátila. Mrzí mě to a nevím, proč to tak je. Příběh mi přišel zajímavý, Anthony Doerr nepíše špatně. Moc se mi líbilo, že jedna hlavní postava je slepá - to je skvělý a originální nápad. Tedy ne že bych jí to přála... Ale pro knižní účely to bylo parádní! A co mi vadilo? V první řadě (ač možná trochu paradoxně) krátké kapitoly. Normálně je mám ráda, většinou u mě probíhá přírodní úkaz zvaný Ještě jednu kapitolu... Zdejší kapitoly na stránku a půl byly tak krátké, že než jsem se začetla, ztotožnila s postavou a začala prožívat hrůzy jejího života, kapitola skončila. A další kapitolu vyprávěl jiný protagonista. Takže se celý proces opakoval. A opět - než jsem se vžila do postavy, kapitola skončila. Jenže mezitím jsem zapomněla, co se dělo v té kapitole předtím! S mou velice krátkou krátkodobou pamětí se čte dost špatně...

Když jsem se poprvé dozvěděla, že jedna hlavní postava je slepá, nevěděla jsem, co si myslet. Jako jo, je to fajn nápad, ale nebude to divné? Jak si budu představovat, co vidí, když vlastně nevidí? A měla jsem jasno - buď to bude fakt dobré, nebo fakt špatné. Víc možností nebylo. Nakonec to bylo parádní. Příběh je vyprávěn ve třetí osobě, takže nepřijdete o popisy měst, lidí a věcí, a přitom i čtete myšlenky slepé dívky. Jen by mě to zajímalo, jestli to je reálné. Ale vtipné je, že to až taková změna nebyla. Když čtu knihu, vlastně také nevidím, co se v ní děje. Všechno si představuji. Takže jsem vlastně slepá. A nikdy předtím jsem si to neuvědomila...

Co mi v knize ale chybělo nejvíce, je TO. To NĚCO, co by ve mě znělo ještě dlouho po dočtení. Možná si za to můžu sama, jelikož z nějakého důvodu teď čtu jednu válečnou knihu za druhou a je to všechno tak deprimující, že jsem z toho úplně celá zdeprimovaná, a tak tenhle příběh na mě nemá až takový účinek. Nicméně ano, čekala jsem mnohem víc.

Nejspíš je to moje chyba...


Mé hodnocení: 30 %

A jak se líbila kniha vám, pokud jste ji četli? Máte rádi válečné příběhy? A také si připadáte slepí, když čtete knihu? :)

Mějte se krásně!

V.




4 komentáře:

  1. Mne robil problém sa iba do knihy začítať. Resp. stále som čakala na ten wow-efekt, ktorý som po kladných ohlasoch očakávala. Ale potom predsa len prišiel, dej sa rozbehol a ja som sa pridala k nadšeným čitateľom. Kniha si ma získala aj preto, že 2. svetovú vojnu opísala z iného pohľadu. Je to nevyčerpateľná téma na ľudské osudy a ja si cením každého autora, ktorý o nej dokáže napísať realisticky, pútavo a pritom upozorniť, aká hnusná doba to bola a aké je dôležité zabrániť, aby sa neopakovala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čekala jsem přesně na to samé, jen jsem ten wow-okamžik nenašla...
      V.

      Vymazat
  2. Já mám knihu už nějakou dobu doma a zatím vyčkávám, protože když má člověk velká očekávání, dopadne to většinou špatně. Ale přečetla jsem teď Zeď vzpomínek a jsem nadšená autorovým stylem, tak snad se mi budou líbit i Světla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano přesně tak. Ale já čím dýl jsem ji měla, tím jsem měla větší očekávání. A na mě zrovna čeká Zeď vzpomínek :D Tak snad se na ni do maturity dostane...
      V.

      Vymazat