ÚNOR A JÁ aneb MÉ UMĚLECKÉ STŘEVO V AKCI!

Další měsíc utekl doslova jako voda (dobře, ne úplně doslova) a je čas zase trochu pošimrat své ego a pochlubit se s několika málo fotkami, které jsem tento měsíc zachytila svým okem fotoaparátským. Tak snad se vám budou líbit!

Hned první týden v únoru jsem měla jarní prázdniny, a tak jsem vyrazila s batohem, kupou dětí (ne mých, naštěstí) a knížkou (samozřejmě) na tábor do Slivic. Že vám název tohoto velkoměsta nic neříká? Ano, nedivím se. V této vesničce je dohromady deset domů (!) a asi dvacet pět obyvatel. A proč vám to všechno vykládám? Protože i na tomto konci světa uprostřed Čech je něco krásného a výjimečného. Je to vážně hezká vesnička (spíše jedna ulice) s obrovským a pěkným hřbitovem (kam se podle mě musí svážet všichni zesnulí z okolí tak padesáti kilometrů, jak je velký), ale hlavně je tam pomníček s nápisem: Zde padly poslední výstřely 2. světové války v Evropě. Jedno bezvýznamné pole, pár nepodstatných domů, ale i tam se psaly dějiny.

  

Při krutém návratu do školních lavic jsem si nějak musela osladit život. A to jsem udělala důkladně! Tolik cukru jsem do sebe nacpala naposledy, když jsem snědla celou obrovskou Milku na posezení :D Alespoň jsem si zpříjemnila i čtení Stephena Kinga. 

Oslavila jsem svátek a jako jeden z dárků jsem dostala i tento superparádní homemade a handmade obal na diář od mojí skvělé maminky. Má samé výhody - je krásný, má kapsičky, lehce vypratelný a.. krásný :D 
(Objednávejte ihned na www.obalyodmojimaminky.cz :) )

O víkendu okolo 14. února (žádný Valentýn, supermegaepický normální víkend) nakladatelství Martinus vyhlásilo soutěž #mojekniznilaska. A já jsem si nemohla nechat ujít příležitost k uskutečnění nápadu, který mi už pěkně dlouho ležel v hlavě, a sice fotky v kombinaci dvou nejfotogeničtějších předmětů, které znám... Soutěž jsem sice nevyhrála (klasika...), ale fotky mám, a to mi ke štěstí stačí.

Pak se ale cosi pokazilo a nastalo Temné období únorové. Aneb dva týdny (vždyť to je skoro půlka měsíce!!!), kdy jsem neotevřela jinou knížku než Odmaturuj z chemie a Španělská literatura snadno a rychle (kéž by taková knížka doopravdy existovala...)

Studuji v posledním ročníku bilingvního gymnázia, kdy máme většinu předmětů ve španělštině. Je to fakt super (bez ironie). A nejlepší (hodně ironie) je, že mám i španělskou literaturu. Že Španělé žádného důležitého literáta nemají? Možná tak Cervantese? Po pár letech tohoto skvělého předmětu mi přijde že jich mají tak sto padesát tisíc a všichni se jmenují Juan, José nebo Miguel... A všichni píšou o tom samém - o Bohu, smutku a ženských. Všechno je to psáno metaforickou starošpanělštinou a v češtině není jediná učebnice, která by mi řekla, jestli zrovna tenhle Juan psal o Bohu, smutku nebo o nějaké ženě...

Občas nastaly i tak skvělé dny, že jsem s sebou táhla tolik chemie a tolik španělstiny, že mi ani nešla zavřít taška :D 

Ale ty zlé a ošklivé dny navždy zmizely (ehm, tak na další dva týdny..) a zase se mám skvěle. Oslava návratu mezi lidské bytosti se velice asociálně projevuje tak, že si čtu, kde to snad jen jde.. Ano, takže nic nového :)

V únoru jsem také narazila na tenhle obrázek a moje již dávno vyoperované výtvarně umělecké střevo to velice pobavilo, protože to prostě sedí :D Taky znáte ten pocit?

Abych vás neošidila také o nějakou velice uměleckou fotku, mám tady jednu velice hlubokomyslnou s názvem Jarní smrt v zimě...

To byl můj únor. Jsem zase o měsíc starší a o měsíc blíž k maturitě, paráda.. Ale byl super, mám spoustu zážitků (i když některé se hodně řídily pravidlem Zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je silný). Doufám, že už doopravdy přijde jaro, i protože jsem si koupila nové sluneční brýle...

Doufám, že jste si únor užili! Že jste ho prožili v blízkosti lidí, které máte rádi. Činnostmi, které milujete. A hlavně smíchem, protože smích je prostě super!

Mějte se krásně! 

V.

P.S.: Pokud chcete více hlubokomyslných fotek, sledujte mě i na instagramu!