Projekt POVINNÁ ČETBA NEMUSÍ BÝT JEN NUDA, díl 2.
Nemám ráda války, nemám ráda zabíjení, nemám ráda umírání - možná trochu podivné, když miluji detektivky, pitvy a vraždy. Ač je to s podivem, já jsem vlastně strašný pacifista. Nevím, co mě to napadlo číst NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID, kde je v průměru deset mrtvol na stránku. I když to by mi až tak nevadilo. Ono je totiž nejhorší, že se to všechno doopravdy dělo...
Přečtěte si anotaci, ta skvěle shrnuje příběh a není k ní co dodat (někteří totiž možná ví, jak se vyžívám v převyprávění příběhu svými slovy):
Kniha popisuje krutou realitu války a odtržení od civilního života německých vojáků na frontě. Román výstižně představuje válečnou realitu takřka s novinářskou precizitou. Neukazuje heroický boj vojáků na frontě, ale soustřeďuje se na jejich utrpení a nesmyslnost celého konfliktu, zvýrazňuje tragédii generace, „jejíž prvním povoláním bylo vyrábění mrtvol“.
Dílo napsal německý autor Erich María Remarque v roce 1928. Tento prozaik a dramatik měl velice zajímavý život - jako malý chtěl být hudebníkem a malířem, později odešel bojovat do 1. světové války, kde byl zraněn. Po válce vystřídal několik povolání - vyzkoušel si mimo jiné i práci účetního, agenta se hřbitovními náhrobky nebo varhaníka. V roce 1933 se dostal na listinu zakázaných autorů, byl zbaven německého občanství a následně emigroval do Ameriky. V roce 1958 si vzal herečku (a bývalou manželku Ch. Chaplina) Paulette Goddart. Zemřel v roce 1970 na srdeční chorobu. Má mnoho oceňovaných děl založených na napínavém ději a antifašistickém postoji, například Tři kamarádi, Černý obelisk nebo Čas žít, čas umírat. Jeho současníky jsou Ernest Hemingway (Sbohem armádo), Romain Rolland (Petr a Lucie) nebo český autor Karel Čapek (Matka).
Knížka byla krásná, takovým určitým mrazivým způsobem. Je to už měsíc, co jsem ji četla (aneb mé nadšení psát recenze po dočtení nezná mezí :D ), ale stále si pamatuji ty pocity, které jsem s hrdinou prožívala. Beznaděj. Strach. Nebezpečí. Boj o život. Rozpolcenost mezi světy. Ale i štěstí, naději. Touhu. Byla to smutná knížka. Silná. Neuvěřitelná. Ne, spíše byla neuvěřitelná tím, jak uvěřitelná musela být. Jak se to před sto lety vážně dělo. Jak lidé umírali. Jak kluci umírali... Nemám ráda války.
Je to knížka, která ve mně zanechala hodně - nejspíš se řídila se pravidlem Zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je silný. Málokdy jsem emotivní, když čtu nějakou knížku (to nemá nic společného s tím, že o dobré knize jsem schopna mluvit do nekonečna s každým, kdo je ochotný mě poslouchat) a i když je to trochu trapné, je to první knížka, která mě rozbrečela. Doopravdy. Ne, ve skutečnosti to bylo hrozně trapné - ty nejsmutnější pasáže totiž jsem si načasovala tak špatně, že jsem je četla třeba v tramvaji nebo při hodině matematiky...
Bylo to těžké čtení, zvláště s mojí představivostí. Remarque píše v náznacích, ale to knize neubírá na děsivosti. Já osobně Na západní frontě klid řadím mezi své nejoblíbenější knihy a vím, že toto setkání s autorem není mé poslední.
Věřte, že je to geniální příběh, a říkám: to musíte zažít na vlastní kůži. Knihu rozhodně doporučuji! (A malá vsuvka: četl ji i můj bratr, který čtení fakt nemusí - přečetl jen Pána prstenů a toto - a moc se mu líbila, takže je skvělá i pro nečtenáře, kteří se bůhvíproč vyžívají ve válkách)
Jsem ráda, že jsem se s vámi mohla podělit o jednu mou knižní lásku a zároveň nejsmutnější knížku, co znám...
V.
P.S.: A co vy? Četli jste tuto knížku? Máte rádi válečné příběhy? Co říkáte na psaní (skoro)pravdivých příběhů? Máte raději je, nebo ty úplně vymyšlené?
Pro nikoho země neznamená tolik jako pro vojáka. Když se k ní tiskne, dlouze, prudce, když se do ní v smrtelné úzkosti z palby tiskne obličejem a údy, pak je země jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou;sténá svůj strach a své výkřiky do jejího mlčení a bezpečnosti - země je přijímá a propouští vojáka k novým deseti vteřinám běhu a života, znovu se ho chápe, a někdy navždycky.
(Na západní frontě klid, E. M. Remarque, 38)
Knížka byla krásná, takovým určitým mrazivým způsobem. Je to už měsíc, co jsem ji četla (aneb mé nadšení psát recenze po dočtení nezná mezí :D ), ale stále si pamatuji ty pocity, které jsem s hrdinou prožívala. Beznaděj. Strach. Nebezpečí. Boj o život. Rozpolcenost mezi světy. Ale i štěstí, naději. Touhu. Byla to smutná knížka. Silná. Neuvěřitelná. Ne, spíše byla neuvěřitelná tím, jak uvěřitelná musela být. Jak se to před sto lety vážně dělo. Jak lidé umírali. Jak kluci umírali... Nemám ráda války.
Je to knížka, která ve mně zanechala hodně - nejspíš se řídila se pravidlem Zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je silný. Málokdy jsem emotivní, když čtu nějakou knížku (to nemá nic společného s tím, že o dobré knize jsem schopna mluvit do nekonečna s každým, kdo je ochotný mě poslouchat) a i když je to trochu trapné, je to první knížka, která mě rozbrečela. Doopravdy. Ne, ve skutečnosti to bylo hrozně trapné - ty nejsmutnější pasáže totiž jsem si načasovala tak špatně, že jsem je četla třeba v tramvaji nebo při hodině matematiky...
Bylo to těžké čtení, zvláště s mojí představivostí. Remarque píše v náznacích, ale to knize neubírá na děsivosti. Já osobně Na západní frontě klid řadím mezi své nejoblíbenější knihy a vím, že toto setkání s autorem není mé poslední.
Věřte, že je to geniální příběh, a říkám: to musíte zažít na vlastní kůži. Knihu rozhodně doporučuji! (A malá vsuvka: četl ji i můj bratr, který čtení fakt nemusí - přečetl jen Pána prstenů a toto - a moc se mu líbila, takže je skvělá i pro nečtenáře, kteří se bůhvíproč vyžívají ve válkách)
Mé hodnocení: 100 %
Jsem ráda, že jsem se s vámi mohla podělit o jednu mou knižní lásku a zároveň nejsmutnější knížku, co znám...
V.
P.S.: A co vy? Četli jste tuto knížku? Máte rádi válečné příběhy? Co říkáte na psaní (skoro)pravdivých příběhů? Máte raději je, nebo ty úplně vymyšlené?
Moc hezky jsi to shrnula. Já mám knihu taky rozečtenou a musím s tebou souhlasit.
OdpovědětVymazatDěkuju :) Doufám, že po dočtení budeš stejně nadšená jako já. Dej mi vědět :)
VymazatV.
Objednáno v knihovně. Děsím se, že by to mohla být i moje oblíbená knížka. Mám ráda příběhy, které podávají svěděctví o nějaké době. Příběhy, které (by) se mohly stát.
OdpovědětVymazatDíky za recenzi, pak dám vědět, jaký na mě knížka udělala dojem ;-)
Strašně doufám, že se ti bude líbit. A schválně, jsem zvědavá, kdo bude v tvé hlavě vypadat jako Pavel :D
VymazatV.
Knihu jsem četla a upřímně na ní má stejný náhled jako ty. Je to velice emotivní kniha, která dokáže zanechat hluboký dojem. Někdy jsem u knihy byla doopravdy znechucená (pokud si dobře vzpomínám, tak to byla scéna vojáka, který si nesl svá vlastní střeva *doufá, že to bylo doopravdy v téhle knize*. Když jsem ještě chodila do školy, tak jsem na ní psala referát. Navrhla jsem, že by si jí měl přečíst každý člověk a zamyslet se nad tím vším, aby se znovu nic takového neopakovalo.
OdpovědětVymazatJojo, střeva byla výživná :D ale takových věcí tam bylo víc.. Naprosto souhlasím s názorem, že by si ji mel přečíst každý!
VymazatV.
Od Remarqua jsem četla téměř všechno, kromě téhle knihy :-D Stydím se, ale jednou to napravím :-) A věřím, že to je skvělá kniha, neboť všechny jeho knihy považuju za vynikající a neskutečně emotivní...
OdpovědětVymazatTaková chyba :D Povinně napravit! Já už mám půjčenou knihu Černý obelisk a těším se na ni!
VymazatV.
Tak jsem si, díky Tobě, dnes s cca 15 letým zpožděním doplnila střípek do povinné četby ;-)
OdpovědětVymazatDěkuji, protože za normálních okolností bych se do toho asi nepustila.. Což je vlastně trochu paradox, mám svým způsobem ráda příběhy z války, jsou děsivé, ale vypovídají něco z minulosti. Akorát nejsem moc "na vojáčky", spíš jsem vždycky upřednostňovala ty civilní příběhy... jenže tenhle je svým způsobem taky civilní, i když je to zpověď přímo z bojiště. Je to hodně dobrá knížka, která se zařadila do skupiny mých oblíbených.
Ještě jednou dík za tip ;-)
Marně přemýšlím, jak můžeš číst něco jiného.... už několik týdnů s sebou tahám jednu děsnou bychli detektivko/thrillerových povídek...a nemůžu se do toho začíst-což by u mě měla být velmi velká pravděpodobost úspěchu... pořád mi v hlavě straší západní fronta....
OdpovědětVymazatBylo to tak dobré, silné a pravdivé.....
Přemýšlím, čím to zneutralizovat :-)
No, já s tím mám taky problém. Ještě jsem se k téhle knížce dneska vrátila, abych si ji pořádně zpracovala... No, mně taky pořád leží v hlavě, nekde v koutku, ale je tam. Co si přečíst po téhle knížce ti neporadím, protože za ty tři měsíce jsem nenašla žádnou, která by se jí alespoň trochu vyrovnala :D Ale teď jsem pro změnu ve stavu, kdy bych četla cokoliv - dva týdny bez knížek jsou těžký. Jak mám vydržet další dva měsíce!? :D
VymazatV.
Když jsem si pročítala seznam k maturitní četbě a přečetla jsem si název "Na západní frontě klid", řekla jsem si, že tohle číst nebudu ani omylem.
OdpovědětVymazatAle tvé hodnocení to změnilo, najednou si ji chci přečíst a zjistit, jaká ti kniha je. Takže ti moc děkuji :)
Měj se v lásce,
Janet S. ( http://janetsonrisa.blogspot.com/ )
Tak to mi pak dej určitě vědět, jak se ti knížka líbila, moc mě zajímají názory ostatních čtenářů a na tuhle knihu obzvláště :)
VymazatV.