Ačkoliv to zatím zní jako naprostá ztráta času, něco jsem v něm i nalezla…
Bylo, nebylo, kdesi v daleké Austrálii žila jedna malá holčička Millie. Tatínka měla bůhvíkde a maminka ji nechtěla. To si uvědomila, když bylo Millie sedm let a nenapadlo ji nic lepšího, než ji prostě nechat v obchodě se spodním prádlem.
Bylo, nebylo, kdesi v daleké Austrálii žil také jeden starý pán Písař Karl. Jeho rodina ho zavrhla a zavřela do domova důchodců. Ale on chtěl úplně něco jiného. Měl tři prostá přání – chtěl svobodu, dobrodružství a svou zesnulou manželku Evie.
A protože jsme v pohádce, tak ještě do třetice – bylo, nebylo, kdesi v daleké Austrálii žila i Agatha – stará, zapšklá baba nespokojená naprosto se vším kolem sebe. Ve skutečnosti smutná stará paní, která truchlí po svém muži až dojemným způsobem.
Tito tři lidé se potkají na cestě s nejistým koncem za nalezením Milliiny maminky. Tři lidé, tři osudy. Najdou, co ztratili? Nebo naleznou něco nového? A není on vlastně celý život o ztrátách a nálezech?
Nebudu lhát, kniha se mi nelíbila. Ale vzhledem k tomu, že na táboře jsem žádnou jinou neměla (vážně – vůbec nevím, co mě to napadlo si vzít jen jednu knížku!), nezbývalo nic jiného než ji přečíst. Nejhorší byl příběh. Nereálný, předvídatelný, slabý. Spisovatelka ve středním věku píše o dětství, které si nejspíš už nepamatuje, a o stáří, které ještě neprožila. Nelíbily se mi ani hlavní postavy – byly mi nepříjemné, nesympatické a hlavně nepochopitelné.
Ovšem neméně špatný byl i styl psaní. Všichni protagonisté se po kapitolách střídali ve vyprávění společného příběhu i svých minulostí. Byl to skvělý nápad uchopený za špatný konec. Důchodci byli velice otravní a Millie? To byla naprosto neuvěřitelná postava. Měla názory o životě a smrti hodné čtyřicetiletého člověka, protkané až zarážející naivitou, která jí nejspíš měla dodat na důvěryhodnosti, což se nepovedlo.
Vlastně nejvíc dětsky (a dětinsky) působil Karl. Navázal až přehnaný citový vztah s Mannym. Zní to... zvláštně? Věřte mi, ještě to není divné. Takže, kdo je Manny? Nechám vás hádat. Zamyslete se… 3, 2, 1 – pokud jste si mysleli, že Manny je umělohmotná figurína, pak je vaše odpověď správná. Že jste si to nemysleli? Nedivím se vám. Tohle byla ta největší blbost, kterou jsem v knížce potkala, za hodně dlouhou dobu! (Ano, teď už to bylo divné…)
Co se mi na knize líbilo? Název! Ten mě zaujal hned, je jasný a výstižný a ke knize se i celkem hodil. To samé platí o obálce – barevná, hravá a hlavně důmyslná. Oceňuji asi na tisíc procent! :)
Knihu spíše nedoporučuji. Myslím, že i v kategorii intelektuálně nenáročné letní čtení existují výtvory, které za přečtení stojí mnohem více.
Mé hodnocení: 30 %
Knihu si přečtěte, pokud:
• máte přečtené všechny knihy na světě a jen tahle vám chybí
• jste si na tábor vzali jen jednu knihu
• máte rádi slabé romány s mizernou zápletkou
Knihu nečtěte, jestli:
• očekáváte příjemný zážitek z knihy, kdy váš mozek nekřičí každou minutu: „To je hrozný nesmysl!!“
• chcete prožít nějaké emoce (jak kniha sebevědomě tvrdí na titulní straně)
• máte rádi červené holínky (zmiňují se tam snad na každé druhé stránce – znenávidění zaručeno!)
A co vy? Četli jste tuto knihu? Jak se vám líbila?
V.