NP: Věrnost až za hrob

Zdravím vás!

Dnešní Náhodný pondělek bude trochu zvláštní. Rozhodla jsem se, že zveřejním jednu svou povídku. Napsala jsem ji už dřív, ale znamená pro mne celkem hodně (drží například rekord v délce pobytu "v šuplíku" - celých sedm měsíců!, ale tak jsem to nemyslela...). Předem varuji, že je spíše vážná a trochu delší, ale myslím, že stojí za dočtení až do konce.

Stála jsem nad tou rakví. Nad rakví, kde ležel můj manžel. Můj milovaný Filip. Studený, pobledlý, ztuhlý, ale svým způsobem krásný. Chyběl mu ten neodolatelný úsměv, díky kterému jsem se do něj před lety zamilovala. Vypadal, jako když spí. Ano, spal. Navždycky. Už se nikdy neprobudí, nikdy mě neobejme, nikdy mi nedá pusu.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem. „Miluju tě a vždycky budu.“

Ta samá slova jsem mu řekla v náš svatební den.

„Mami, pojď, už je čas,“ řekl Jáchym, náš starší syn.

Nechala jsem se chytit za ruku a oba jsme si sedli do první řady. Začala hrát klasická hudba, Filipova oblíbená, přišel farář a monotónním hlasem předříkal modlitbu. Následoval proslov, kde vychvaloval Filipovy dobré vlastnosti (ty špatné samozřejmě vynechal), jeho činy a zásluhy. Neposlouchala jsem ho. Znala jsem Filipa lépe než všichni ostatní. Věděla jsem, jak skvělý byl a jak nám všem bude hrozně chybět. Podívala jsem se na Jáchyma a Tomáše – těm bude scházet nejvíce. Měli ve svém otci velký vzor.

Proč to jen udělal? Mohl si za svou smrt vlastně sám. Kdyby jen nejezdil pořád na té motorce. Já tušila, že se jednou něco stane. A teď je to tady.

Dostala jsem strašný vztek. Na něj, na sebe, na toho faráře, na všechny. Chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem se zmohla jen na slzy.

Zbytek pohřbu si nepamatuji. Vím, že farář pořád něco povídal, pak rakev zmizela v hlubinách pohřebního ústavu.

„Upřímnou soustrast, upřímnou soustrast,“ slyšela jsem ze všech stran a já automaticky odpovídala: „Děkuji, převelice si toho vážím, že jste přišli, děkuji.“

_________________________________________________________

O TŘI ROKY POZDĚJI

Stála jsem u okna, dívala jsem se, jak prší. Nemám ráda déšť, nenávidím ho. Příroda jako by plakala a já si pokaždé vzpomenu na Filipa. Chybí mi.

„Přestaň,“ okřikla jsem se. Ne, teď na něj nesmím myslet. Za chvíli tu bude Marcel, prý mi něco potřebuje říct.

Marcela jsem poznala čtyři měsíce po pohřbu a hrozně moc mi pomohl. Stali jsme se velice dobrými přáteli. Občas jsem sice zaslechla nějaké drby, že jsme i více nebo že dokonce zaujal Filipovo místo, ale já věděla, že je to nesmysl. Kluci si ho také oblíbili a já za to byla jen ráda.

Ozvalo se váhavé zaklepání a pak zarachocení klíčů v zámku.

„Jsem v obýváku,“ zavolala jsem na Marcela.

„Ahoj, Marie.“ Přišel za mnou a dal mi pusu na tvář.

„Jak se máš?“

„Dobře, dnešek byl velice dlouhý, jsem rád, že si konečně můžu sednout,“ usmál se a posadil se na gauč.

„Co si dáš k pití? Mám šampaňské, víno, pivo, …“

„Šampaňské bude skvělé,“ usmál se.

Odešla jsem do kuchyně a vrátila jsem se s láhví šampaňského a dvěma skleničkami v rukou. Marcel měl na tváři napjatý výraz. Nechala jsem ho, aby nám oběma nalil, a pak jsem se zeptala: „Co se děje? Cos mi chtěl říct?“

„Marie,“ nadechl se, „nechtěl jsem o tom mluvit hned takhle ze začátku, ale když se ptáš…“

Zvedl se, vzal mě za ruku, dovedl mě doprostřed pokoje a poklekl.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se a začalo ve mně narůstat znepokojení.

Neodpověděl. Místo toho vyndal z kapsy malou krabičku, podíval se na mne a řekl: „Marie, vezmeš si mě?“

__________________________________________________________________________________________________________________

Co se děje po smrti? To nikdo neví, dokud sám neumře. Ale já už mrtvý jsem, já už to vím.

Když jsem se poprvé probudil, myslel jsem, že je jen další obyčejné ráno. Byl jsem trochu překvapen, že neležím doma u své Marie, ale v nějaké bílé místnosti na stole. Zvedl jsem se a snažil jsem se zjistit, kde vlastně jsem. Vyšel jsem z pokoje a na chodbě jsem málem vrazil do nějakého neznámého člověka.

„Promiňte, pane, můžu se zeptat, kde…“

Ale on odešel, ani se po mně nepodíval. Řekl jsem si tedy, že to musím zjistit sám. Vydal jsem se po chodbě a hledal něco nebo někoho, kdo by mi to řekl. Zanedlouho jsem našel nějaký ukazatel. U šipky, která ukazovala vpravo, stálo Lednice a Pece, na té směřující doleva Recepce a Obřadní síň.  Musel jsem se na chvíli zamyslet, abych přišel na to, kde to jsem. Pohřební ústav. Zděsil jsem se. Proč bych byl v pohřebním ústavu, kdybych… Musel jsem se opřít o zeď, abych tu myšlenku strávil. Začal jsem křičet. Najednou ke mně přiběhl nějaký muž.

„Co tady ječíš, člověče? Buď zticha!“ řekl a zneklidněně se podíval přes rameno. „Vždyť tě někdo uslyší! Kterej ty jsi?“

„Já… já jsem Filip,“ vykoktal jsem.

„Filip?“ zamračil se neznámý. „Ty jsi tu nový?“

Nedal mi možnost odpovědět a hned mluvil dál.

„Promiň, ani jsem se nepředstavil, já jsem Michal. Pojď, někam si sedneme, všechno ti vysvětlím.“

A taky že mi to vysvětlil. Jsem mrtvý. A vlastně žiji. Měl jsem na výběr – buď jít dál, do jiných světů, nebo zůstat tady a dohlížet na své blízké. Ihned jsem vzal práci „strážného anděla“, jak říkají lidé. Miluji Marii i Jáchyma s Tomášem, nechtěl jsem od nich odcházet ještě více než do teď. Michal se mě snažil přesvědčit, ať to nedělám, ale já byl pevně rozhodnut.

„Budeš toho litovat,“ řekl na závěr.

Já na jeho slova nedal.

_________________________________________________________

O TŘI LIDSKÉ ROKY POZDĚJI

Dělám svou práci dobře. Nedopustil jsem, aby se někomu z mé rodiny něco stalo. Kluci rostli jako z vody a za tu dobu si našli krásné a milé přítelkyně. Mrzelo mě, že mi nebyly představeny osobně, ale věděl jsem víc než kdokoliv jiný, že jsou pro ně ty pravé.

Jedinou starost mi dělala Marie.

 „Miluju tě,“ zašeptala mi tehdy, když jsem ležel v rakvi. „Miluju tě a vždycky budu.“

Ta samá slova mi řekla v náš svatební den.

To byla poslední opravdická vzpomínka na ni. Slíbil jsem si, že na ta slova nikdy nezapomenu.

Viděl jsem svou Marii, jak první týdny stále pláče. Každá slza mne bodala do srdce. Nemohl jsem se jí dotknout, nemohl jsem ji obejmout, nemohl jsem ji utišit. Pokaždé jsem se jí snažil říct, že mě to mrzí a že ji miluji, ale nemohl jsem.

Byl jsem s ní každý den, i když o tom nevěděla. Viděl jsem, co dělá a s kým mluví. Často chodila na hřbitov. Přinesla mi vždy kytičku a pak si sedla na hrob a přemýšlela. Já seděl vedle ní tak blízko, že jsem cítil tu vůni, pro kterou jsem ji miloval.

Čtyři a půl měsíce po pohřbu se poprvé usmála. Nedlouho předtím potkala nějakého muže, Marcel se jmenoval. Byl jsem rád, že se zase směje a že vypadá šťastně. Stali se z nich přátelé. Přál jsem jí to, věřil jsem, že nikdy víc nebudou. Šly roky a já si byl čím dál tím jistější.

Až do dnešního večera.

Pršelo. Marie nikdy neměla ráda déšť, kapky jí vždy připomínaly slzy. Byla neklidná. Za chvíli přišel Marcel. Pozdravili se jako vždy, pusou na tvář, a Marie šla pro pití. Ani si moc dlouho nepovídali, když Marcel vstal, vzal ji za ruku, odvedl doprostřed obývacího pokoje, poklekl, vytáhl malou krabičku, podíval se na Marii a řekl: „Marie, vezmeš si mě?“

Cože? Cože?? Nemohl jsem věřit vlastním uším. Vážně ten chlap právě požádal mou ženu o ruku? Podíval jsem se na Marii. Ta byla překvapena a nevěděla, co říct.

Bál jsem se toho, co řekne, protože jsem tu odpověď tušil.

„Ne, ne, Maruško, nedělej mi to,“ šeptal jsem.

__________________________________________________________________________________________________________________

„Vezmeš si mě?“

Zopakoval tu otázku znovu. Já ji ale slyšela moc dobře. Bála jsem se tohohle okamžiku, už dlouho jsem ho tušila a bála jsem se ho.

Nebylo to tak, že bych ho neměla ráda, ale já milovala Filipa. Filipa, který už tři roky leží studený a ztuhlý pod zemí. Stále ho miluji. Ale takhle to nemůže zůstat navždy, chybí mi nějaký muž. Chybí mi manžel. Je čas posunout se dál. Nikdy na Filipa nezapomenu.

´Promiň, Filipe, ´ pomyslela jsem si.

„Marceli,“ začala jsem nejistě. „ Já… Vezmu si tě moc ráda!“

Usmála jsem se. On se usmál. Otevřel krabičku, navlékl mi prsten na ruku, zvedl se a políbil mě.

Ano, udělala jsem správnou věc.

__________________________________________________________________________________________________________________

Stál jsem jako ochromený. Ona to doopravdy udělala. Opustila mě, zradila mě.

„Miluju tě,“ zašeptala tehdy. „Miluju tě a vždycky budu.“

Ta samá slova mi řekla v náš svatební den.

Všechno to byly lži. Možná mě milovala. Možná. Ale už mě nemiluje. Ne navždy, jak slíbila.

Nikdy mě nikdo takhle nepodvedl.

„Budeš toho litovat,“ řekl mi Michal.

On to věděl. Měl jsem mu tehdy věřit.

Musel jsem pryč, nemohl jsem se na ty dva dívat.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem. „Miluju tě a vždycky budu. Já to ale myslím doopravdy!“ 

Zdroj

Takže!
Doufám, že se vám povídka líbila, pokud ne, nevadí, budu jako Mácha - pochopí mě příští generace :) 
Mějte úplně suprový týden!
V.

P.S.

5 vět na pokračování (2/20)

Na konci každého náhodného pondělku bude 5 vět. Dlouhé, krátké, veselé i smutné, to je jedno. Po 20 týdnů zde bude 5 vět, které spolu pramálo souvisí, ale na konci stvoří takový příběh, až vám bude tuhnout krev v žilách.

První díl ZDE

Jsem Martin a právě ležím v nemocnici. Proč? To nevím. Poslední, co si pamatuji, je, že mi bylo špatně od žaludku, pak už mám jen temno. Ale mají tu pěkné sestřičky…