ČERVEN A JÁ aneb JAK JSEM NEUDĚLALA PŘIJÍMAČKY A MÁLEM SE MNOU SPADLO LETADLO

Můj červen byl celkem katastrofální. Ale to bych nebyla já, věčný a přehnaný optimista, kdybych si ho i přesto neužila! Vždyť "zážitek nemusí být dobrý, hlavně že je silný". Připravte se doslova na záplavu fotek a zážitků. Příjemné počtení!! :)

Červen začal příjemně - žádná škola, žádné ranní vstávání, žádné písemky...To se však brzy změnilo v nepříjemné zjištění, že mám za dva týdny přijímačky a že si stále nepamatuji všechny hormony a aminokyseliny a že vlastně pořád moc nechápu, jak funguje poločas rozpadu atomových jader.  Mými nejlepší kamarády se na první dva červnové týdny staly učebnice biologie a moje nejskvělejší paní učitelka...

V rámci lehké prokrastinace jsem s kamarády navštívila ESC room. Měli jsme jednu hodinu na odhalení několika indicií, zadání číselného kódu do zámku a uniknutí z místnosti. Začali jsme. Spolupráce level tisíc, challenge: uniknutí do poloviny času. Začali jsme skvěle. Po 25 minutách odhaleny čtyři indicie z pěti. Vypadalo to nadějně, ale... Poslední indicii ne a ne najít. Obrátili jsme celou místnost naruby, dokonce třikrát (!), nebylo to k ničemu. Blížil se konec limitu, hlas neznámé slečny postupně oznamoval: "Máte deset minut. Máte pět minut..." Začali jsme lehce panikařit. Dvě minuty před koncem jsme odhalili, že ona bedna o velikosti 1 x 0,5 m, kterou jsme půl hodiny hledali, se úspěšně skrývá pod hromadou našich batohů, bund, mikin, čepic a plášťů. "Máte jednu minutu." Panika. Ok, byla jsem jediná, kdo panikařil... Unikli jsme deset vteřin před koncem. Jako v americkém filmu... Ale unikli jsme a někdy příště to za polovinu času fakt dáme!

Jedno další skvělé dopoledne jsem strávila s Vítkem z W8 Photo, který se rozhodl (blázen jeden), že mi vyfotí hezkou fotku. Zpočátku to byl boj. Fakt mě potěšilo a povzbudilo, když si po třetí fotce potřeboval dát s naprosto vyčerpaným výrazem cigaretu. Ale fotka od fotky byla hezčí a když jsem si vzala k sobě knížku, úspěch byl jistý. No jo, koukat do knížky mi jde hezky :)

K narozeninám jsem dostala fotokurz, protože jsem dosud byla jistou dávkou "profesionality" naprosto nepolíbena. Teď už znám clonu a ISO a už můžu machrovat, že znám clonu a ISO. A jo, připadám si fakt dobře! :)

Na téhle fotce mě můžete najít naprosto zaujatou v zápalu focení. Hledejte puntíky.

No a pak doopravdy přestala veškerá sranda - přišly přijímačky na vejšku. Což znamenalo dva týdny na cestách po celé republice. Ale mě to bavilo. Podívala jsem se třeba do Olomouce, kde jsem ještě nikdy nebyla a který mi naprosto učaroval, nebo do mého úplně nejvíc nejzamilovanějšího Brna... Nedopadly moc slavně, ale co se dá dělat, není všem dnům konec :)

A když jsem si vyzvedla všechny odmítavé dopisy, začaly konečně prázdniny. Ty jsem zahájila krásným výletem do Polska. Navštívila jsem Gdansk a okolní města a musím říct, že je to krásná země s úžasnými lidmi (nebo alespoň moje tetuška taková je) a že se tam určitě vrátím. A to nejen kvůli nejlepším horkým malinám na světě, slané karamelové zmrzlině, roztomilým obchůdkům, ušišlané polštině a tomu, že i v létě tam můžu nosit svetr.

A jak to bylo s tím letadlem? 
Dobře, přeháním, letadlo se mnou nespadlo (ani málem). Ale je to dobrá historka, tak se uvelebte, přineste popcorn a pusťte se do čtení.

Vraceli jsme se domů krásně roztomilým letadýlkem, jmenovalo se Bombarderko a mělo dvě vrtule. Já do něj usedala s krásně jistým pocitem "Nemůže se nic stát!". To se mi stalo úplně poprvé, protože vždycky, když nasedám do letadla (není moc často), mi proběhne hlavou takové to "co kdyby". Co kdybychom spadli? Co když si nezvládnu nandat kyslíkovou masku? Co když umřu? Ne, "nemůže se nic stát". 

Tak určitě. 

Při startu se ozvala jakási prapodivná rána. "Klid, někomu něco spadlo, rozhodně to nebylo nic nebezpečného, určitě normálně odstartujeme, neumřeme tady," běželo mi hlavou společně s: "Start je nejnebezpečnější část letu. Když se nepovede, dopadne to málokdy dobře."

Nic se nestalo, v pořádku jsme vzlétli. Ale hned, jak se ozvalo: "Můžete si odepnout pásy", vstal jeden pán a začal lehce nervózně pobíhat v uličce a hledat stevarda. Náruživě ukazoval ven. Všichni se začali zvedat a koukat z okna. "Nezasunul se nám podvozek. Máme něco s kolečkem," ozývalo se. Já seděla na svém místě v předposlední řadě a trpělivě čekala, protože dostat se k okénku s výhledem na podvozek bylo prakticky beznadějné. 

Pán přede mnou vytáhl mobil a danou situaci vyfotil. Když si sedal, uviděla jsem to. Kolečko rozthlé na cimprcampr. Wow. Co teď? Jak přistaneme? Letušáci zavolali kapitánovi do kabiny a v rámci uklidnění nám přinesli sušenky a vodu o 15 minut dříve. Z rozhlasu se ozvalo: "Hovoří kapitán. Máme technické problémy, proto se prosím připravte na nouzové přistání a možnou evakuaci."

Zbytek letu proběhl normálně. Přemýšlela jsem o různých kladných věcech tou fotkou počínaje, mým pohřbem konče. A napsala jsem první řádky tohoto článku. Nabrali jsme půlhodinové zpoždění díky vyhlídkovému letu nad Varšavou kvůli vyčerpání veškerého paliva, aby bylo přistání co nejméně rizikové. 

A jak to dopadlo? No, naprosto trapně! Úplně mi to zkazilo pointu celého příběhu! S hlavou mezi nohama a rukama přes hlavu jsme přistáli naprosto normálně uprostřed letiště. Ani jsme nezačali hořet! Jediná trocha dramatičnosti spočívala v pěti hasičských autech, dvou sanitkách a traumatizačním týmu, kteří tam na nás čekali, a zaseknutí celého letiště na hodinu a půl. Ale zažila jsem nouzové přistání!!!

To byla pořád ta vtipnější část příběhu. Ta trapná je, že jsme tím letadlem měli pokračovat do Prahy, takže jsme museli počkat, až ho opraví, což zabralo čtyři hodiny. Paráda. A když jsme se konečně dostali do Česka, zjistili jsme, že nám za ty čtyři hodiny ve Varšavě nebyli schopni přeložit kufry. Ale upřímně, ve čtvrt na dvě v noci mi to už bylo úplně jedno...

...

A co vy? Stalo se vám něco zajímavého? Lítáte rádi letadlem? Napište mi komentář! :)

Mějte se krásně!

V.